Jan Novák se narodil 8. dubna 1921Nové Říši. Získal elitní všeobecné vzdělání na jezuitském gymnáziu na Velehradě a na klasickém gymnáziu v Brně, kde v roce 1940 maturoval. Právě zde je třeba spatřovat počátky jeho celoživotního zájmu o  latinu, v níž se stal svrchovaným odborníkem. Po maturitě vstoupil na brněnskou konzervatoř, kde studoval současně obor klavír a skladba. Absolutorium se mu však protáhlo - jako příslušník smutně proslulého „ročníku 21” byl totálně nasazen do Německa, odkud na sklonku války uprchl a konzervatorní studia ve skladatelské třídě Viléma Petrželky mohl absolvovat až v roce 1946. Poté pokračoval ve studiích na nově zřízené pražské AMU u Pavla Bořkovce a na brněnské JAMU.

V roce 1947 získal stipendium Nadace Jaroslava Ježka a odjel do USA. Zde studoval krátce u Aarona Coplanda na Berkshire Music Centre v Tanglewoodu (Mass.), a poté soukromě u Bohuslava Martinů v New Yorku. Zvláště právě Martinů měl na Novákův další skladatelský vývoj zásadní vliv. Oba zůstali ve velmi přátelském koresponenčním styku až do smrti B. Martinů v roce 1959.

Jan Novák se vrátil do vlasti v osudném únoru 1948 a žil v Brně jako skladatel ve svobodném povolání. Od počátku si vydobyl respekt jako velký skladatelský talent. Československý hudební slovník osob a institucí charakterizuje mladého Nováka s velkými sympatiemi následovně: „Nadějný skladatel, technicky velmi vyspělý, jehož svižná melodika, živelně proudící rytmus, smysl pro formu a  skvělý zvuk i nerozpačitý, zpravidla optimistický výraz jeví značný vliv Boh. Martinů, nověji jazzu....“.

Nicméně s komunistickým režimem se Novák postupně dostával do sporů: doktrínu socialistického realismu nepřijal, a byl tak kritizován pro formalismus, abstraktnost, povrchnost a „prázdný artismus“. Mnohé z těchto odsudků měla na svědomí latina, na kterou se jako skladatel i jako básník orientoval stále silněji, což bylo komunistické ideologii a estetice rovněž proti mysli, neboť latina měla s budováním socialismu pramálo společného a navíc „zaváněla” náboženstvím. Verše Vergiliovy, Horatiovy, Catullovy, Tibullovy, próza Cicerona, Caesara a jiných, a konečně vlastní básně, kde využíval klasickou metriku a  rytmus, mu byly velkou inspirací. Po nějakou dobu take používal dodekafonie (PASSER CATULLI) a jazzových prvků (CAPRICCIO pro violoncelo a orchestr, CONCERTINO pro dechový kvintet) což bylo oficiálním dogmatikům rovněž trnem v oku. Situace se vyhrotila až do Novákova vyloučení ze svazu skladatelů. Jan Novák byl ovšem suverén, nepoddajný humanista s vlastními ideály, vědomý si svých kvalit. Mezitím se z něho stal i uspěšný skladatel filmové a scénické hudby (Karel Kachyňa, Jiří Trnka aj.), se svou manželkou Eliškou, rovněž znamenitou klavíristkou, vytvořil známé klavírní duo. V uvolněných šedesátých letech se Novák stal respektovanou osobností hudebního Brna, jak svědčí velké produkce - hudba ke KOMEDII O UMUČENÍ A SLAVNÉM VZKŘÍŠENÍ PÁNA A SPASITELE NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA (Národní Divadlo v Brně, 1965) nebo kantáta DIDO (premiera: 28. října 1967, Státní Filharmonie Brno, Jiří Waldhans).

Srpnová okupace Československa ze strany vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 jej zastihla v Itálii, kde byl na uměleckém zájezdu s Kühnovým smíšeným sborem. Se slovy: „dvakrát stejnou chybu neudělám” se Novák do okupované vlasti již nevrátil. Zakrátko se podařilo manželce Elišce i se dvěma dcerami vycestovat do Vídně, kde se rodina opět spojila. To byl začátek emigrace, z níž se Jan Novák už nevrátil. Z Vídně odcestovali na čas do Německa, poté na rok do Aarhusu v  Dánsku. V roce 1969 obdržel Jan Novák Cenu města Rovereta v Itálii za svoji skladbu MIMUS MAGICUS na Vergiliovy verše. V severoitalském městečku se mu tak zalíbilo, že sem velmi rychle i s rodinou přesídlil, a to do blízké Rivy na Gardskem jezeře.

V Roveretu založil sbor „Voces Latina“, který se specializoval na repertoár s  latinskými texty. Pobyt v Itálii a později v Německu byl pro Nováka velmi inspirující a plodné období, kdy vznikla jeho nejvýznamnější a nejvyzrálejší díla, mimo jiné také jeho jediná opera DULCITIUS. Je pozoruhodné, že nedošlo k  žádnému významnému kontaktu s tehdejší hudební avantgardou, z velke vetšiny (alespoň v Itálii) politicky hodně levicovou, která nemohla vidět uprchlíka z  komunistické země bez určitých rozpaků. Jan Novák zůstal i nadále nekompromisně věrný jen sám sobě, bez jakékoliv snahy přizpůsobovat se velícím hudebním trendům.

V roce 1977 se usadil v německém Ulmu a od roku 1982 vyučoval na „Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst“ ve Stuttgartu. Zemřel 17. listopadu 1984 ve svém domě v Neu-Ulmu.

Po dobu emigrace byla Novákova hudba v tehdejším Československu zakázána a nové skladby, které Novák vytvořil již v cizině, zůstaly pro české publikum na dlouhou dobu takřka nedosažitelné. Teprve po pádu komunistického režimu se jeho hudba mohla znovu vrátit domů, kde se jí dostalo oprávněného uznání. Roku 1996 udělil prezident Václav Havel Janu Novákovi státní vyznamenaní in memoriam, v  roce 2006 byl jmenován čestným občanem města Brna.

Díla Jana Nováka se stále časteji objevují na programech významných festivalů, rozhlasových pořadů i nahrávek, a můžeme si jen přát, aby si česká veřejnost uvědomila, že může být i na mezinárodní úrovni hrdá na tohoto opravdového Evropana.

_Životopis

Musarum Cultor [lat]Skladatel [cz]Composer  [en]Komponist [de]
Guestbook
created by [d9] 2k10  © copyright Clara Nováková